17. století

Počátky blanenských železáren sahají do posledních let 17. století (asi 1698) a jejich vznik bývá spojován s působením štýrského hutníka Jana Ondřeje Sinapiho, který se pokoušel na konci 17. století v několika železných hutích na Moravě o uplatnění svých schopností. Pověření na založení hamrů, tj. železárny na blanenském statku, obdržel Sinapi od majitele blanenského statku Arnošta Leopolda z Gellhornu, který tento statek zakoupil v roce 1664 od bratří Lvů z Rožmitálu za 55.000 zlatých. Gellhornové patřili v druhé polovině 17. století k nejbohatším rodům ve Slezsku, kde byli majitely několika panství, mimo jiné i Petřvaldu a Rohova (3). Na některých jejich slezských a těšínských statcích existovaly v té době železárny a bylo proto přirozené, že Gellhornové se snažili uplatnit tak významný zdroj příjmů a "geologicko - mineralogicko - historickou předurčenost" (pozn. autora).

18. století

A tak již v roce 1702 (první doložená písemná zpráva o existenci blanenských železáren - rozsáhlá zařízení, zpráva sepsána jako pozůstalost po zemřelém Arnoštu Leopolda z Gellhornu) zde pracuje dřevouhelná vysoká pec, dvě kupující výhně s hamerskými kladivy a další výrobní zařízení. Snadno přístupná naleziště železné rudy, hluboké lesy se surovinou vhodnou pro výrobu dřevěného uhlí a velmi důležitá voda (řeka Punkva) daly základy pro celkem prosperující podnik. Rod Gellhornů se však koncem padesátých let 18. století dostává do značných problémů a navíc majitel blanenských panství Karel Josef Gellhorn - plukovník císařské armády bývá v Blansku spíše hostem než domácím pánem a tak značně předlužené panství je v roce 1766 za 100,694 zlatých prodáno Antonínu Karlu Josefovi, starohraběti ze Salmu. Salmové byli v roce 1766 již majitelé sousedního rájeckého statku a dokoupením blanenského byl v jejich rukou sjednocen značný pozemkový komplex, jehož jednotlivé části se zejména po hospodářské stránce navzájem velmi vhodně doplňovaly. V rukou Salmů zůstal blanenský statek 130 roků a v této době došlo k největšímu rozkvětu.

V roce 1769 zemřel dosavadní majitel blanenského a rájeckého statku Antonín ze Salmu a jeho majetek přešel na dva nezletilé syny Františka Xavera a Karla Josefa ze Salmu. V době jejich nedospělosti spravovala majetek jejich matka Rafaela ze Salmu. V roce 1773 se pak stal jediným majitelem spojených statků Karel Josef ze Salmu, který spravoval salmovské jmění až do roku 1807, kdy je předal svému synovi Hugo Františkovi ze Salmu (viz stručná historie slévárenství). A nutno podotknout, že zrušení nevolnictví v roce 1781 a nástup Hugo Františka měli rozhodující vliv na rozkvět blanenských železáren v 19. století.

19. století

Hned po převzetí blanenských železáren začal uplatňovat Hugo František v praxi svou odbornou erudici a technické zkušenosti, které získal ve vyspělých podnicích tehdejší Evropy. Kolem roku 1820 byl postaven parní stroj jako první v Rakousku-Uhersku. Zájem majitele se soustředil zejména na zlepšení výroby dřevěného uhlí, které bylo nejnákladnějším článkem produkce železáren. V té době v Blansku působil Ignác Vít Pantz, který zde postavil v roce 1812 jednu z prvních kuploven v českých zemích. Teprve po skončení napoleonských válek se plně rozvinuly majitelovy plány přestavby železáren. velkého rozkvětu dosáhly Železárny za "ředitelování" Dr. Karla Reichenbacha, který byl vynikajícím metalurgem, geologem a organizátorem. Pod jeho vedením byly dosaženy velké úspěchy se suchou destilací dřeva. V roce 1824 byla v Blansku postavena první válcovna v českých zemích, která vyráběla černý, pocínovaný a měděný plech. V roce 1827 byla postavena "Karlova huť", v roce 1835 byla uvedena do provozu "Starohraběcí huť". Při všech vysokých pecích byly postaveny kuplovny, protože Reichenbach správně vystihl perspektivy výroby litin a litinových součástí, jimiž se železárny proslavily po celém světě.

V té době byl při železárnách vybudován také strojírenský závod, který proslul výrobou parních strojů, vysokopecích dmychadel, a strojních součástí. Podnik dále vyráběl roury vodovodních a plynových potrubí (např. vodovodní potrubí přístavního města Trieste), litinové kuchyňské smaltované nádobí. Jako jedny z prvních zahájily železárny výrobu umělecké litiny, s níž se proslavily zejména na průmyslové výstavě ve Vídni v roce 1835 (např. Kolonáda v Mariánských Lázních, Karlovarská kolonáda, v poslední době - tj. 80. a 90. léta 20. století - Královská cesta v Praze, Telč, Český Krumlov, Žofínský altán atd.). V roce 1836 Hugo Ignác ze Salmu umírá a panství přebírá jeho syn Hugo Karel. Kolem roku 1841 odchází od Salmů pravděpodobně z důvodů neshod s novým majitelem panství Dr. Reichenbachem. Tyto odchody a další technický pokrok výrazně ovlivňují ekonomickou úspěšnost železáren.

Protože se však na trhu začaly prosazovat levnější podniky, které používaly minerální paliva a vyráběly surové železo mnohem levněji než s použitím dřevěného uhlí, začalo se v Blansku s výstavbou koksové vysoké pece v "Klamové huti". První výrobní kampaň zde proběhla v roce 1857. V šedesátých letech 19. století patřily blanenské železárny stále k největším Čechách a na Moravě, v provozu bylo až devět vysokých pecí. V roce 1873 - 1879 začala prosperita podniku klesat. Vlivem růstu cen dřeva rostly výrobní náklady a klesala konkurenceschopnost proti firmám s mineralogických palivem. Proto byla v letech 1871 - 1873 vysoká pec v Mariánské huti přestavěna na koksovnu a postupně byla zastaven provoz huti Rosolda a Hugo. Počátkem osdesátých let byla pec na "Starohraběcí huti" přestavěna na smíšený provoz. Nekvalitní koks, vyráběný z uhlí těženého v revírech Polské Ostravy, byl častou příčinou výrobních potíží ve vysokých pecích. To už firmu vlastnil Hugo Leopold ze Salmu. V roce 1893 ukončila činnost "Klamova huť" a v roce 1896 i poslední huť "Mariánská".

A tak po 200 letech svého trvání se staly jedny z největších a nejslavnějších železáren českých zemí strojírenským a slévárenským závodem, který nakupoval surové železo v jiných podnicích.

Firma zmítána ekonomickými problémy a od roku 1895 střídavě stávkujícími zaměstnanci dále zatahována do propasti "červených čísel" nakonec roku 1896 změnila majitele, kdy Hugo Leopold ze Salmu odprodal podnik společnosti Breitfeld - Daněk se sídlem v Praze.

Do 1927

Po převzetí blanenských sléváren a strojíren do majetku Breitfeld - Daněk se začala výroba rychle rozvíjet. Jakmile banka, stojící za touto akciovou společností, začlenila nerentabilní blanenské závody do vlastního průmyslového koncernu, uvolnila zaškrcený pramen rezervního kapitálu. Obnovovala se opotřebená výrobní zařízení, závod se elektrifikoval, zvýšil se podíl mechanizačních prostředků ve výrobním procesu. Vzrůstala výroba i produktivita. Blanenské slévárny a strojírny nebyly omezeny jen trhem rakousko-uherského mocnářství, které se připravovalo na válku o znovurozdělení světa mezi tehdejší mocnosti, ale naopak dále rozlišovaly síť zahraničního obchodu zděděnou po Salmech. A tak objem slévárenské výroby v roce 1912 dosáhl na tehdejší dobu nebývalé výše 18,870 t. Po vytvoření samostatného Československa v roce 1918 se blanenským sléváren a strojíren značně zúžil nejen zahraniční, ale i vnitřní trh. Objem výroby oproti předválečné době klesl téměř na polovinu z roku 1913. Objem úrovně z roku 1913 dosáhl až v roku 1927. Počet pracujících dělníků klesl téměř na polovinu proti roku 1920. V období po první světové válce se současným upevňováním československého kapitálu byl oslabován německý kapitál. Akciová společnost Breitfeld - Daněk se dostala do závislosti české Živnobanky, která finančními machinacemi přinutila akcionáře Breitfeld - Daněk k fúzi s českým koncernem Českomoravská - Kolben. Stalo se tak na valné hromadě dne 9. července 1927 společnosti Českomoravská Kolben.